wz

[ Späť | Obnoviť | Dopredu ]

 

.

.

KYTICE

Karel Jaromír Erben

(07.11.1811 - 21.11.1870)

Český básnik a historik, prvý archivár mesta Prahy a hlavný predstaviteľ českej romanticky orientovanej literatúry, ktorý  zbieral ľudové piesne a rozprávky.

Karel Jaromír Erben zasvätil celý svoj život práci. Vydal právnické termíny, zbieral ľudové rozprávky, pritom písal balady... staral sa o archív mesta Prahy, úžasne činorodý človek českej kultúry. Na základnej škole som sa úprimne rozplakala pri učení sa jeho balady naspamäť a toto mi vonkoncom nerobilo ťažkosti v tej dobe zapamätať si to, keďže ma to ľudsky oslovovalo.  Karla Jaromíra Erbena takmer všetci poznáme ako vynikajúceho básnika, no už nie všetci vedia o tom, že bol nemenej vynikajúcim a hlavne bol prvým archivárom mesta Prahy. Práve táto stránka ma zaujímala u neho, keďže som obdivovala jeho "zaujatosť" a hlavne trpezlivosť pri doslova a do písmena mravčej práci (robila som knihovníčku 13 rokov a viem o čom to je, zakladala som tu v obci katalogizáciu kníh a mala som ich iba okolo štyritisícpäťsto a on robil "vo veľkom" a okrem toho tvoril... úžasný človek).

Karel Jaromír Erben sa narodil 7.novembra 1811 v malebnom mestečku v podkrkonošsku s názvom Miletín. Jeho otec bol obuvník a mamka Anna pochádzala z učiteľskej rodiny a bývala často chorľavá, čo po nej zdedil i syn. Jeho matka Anna si veľmi priala, aby bol učiteľom. Karel však nemal rád vystupovanie na verejnosti, keďže jeho hlasový fond nebol dostatočne vybavený silou a ku tomu ako sa ľudovo hovorí, rýchlejšie myslel ako hovoril a preto v tej rýchlosti, aby čo najskôr povedal na čo myslí, sa zajakával. 

Rodný dom Erbena

V Hradci Králové chodil na základnú školu i do gymnázia. Po skončení školy  študoval právo v Prahe  filozofiu a právo a počas štúdia sa doslova zamiloval do histórie chodiac na prednášky heraldiky a  diplomatiky. Snažil sa prispieť k snahám českých vlastencov o zrovnoprávnenie s Nemcami, keďže Česko bolo vtedy súčasťou rakúskeho cisárstva), a to predovšetkým poctivou a sústavnou prácou, ktorá by posilnila národné sebavedomie a autoritu. Zaslúžil sa o lepšie poznanie českej literatúry, hlavne ľudovej. Cestoval po českých dedinách a zaznamenával pôvodné vyprávanie i piesne a porekadlá. Zároveň sám písal poéziu ovplyvnenú ľudovými bájami. Postupne tak rokmi vznikala zbierka balád (dramatických básní s vážnymi až tragickými námetmi). Na právnickej fakulte spoznal človeka, ktorý sa stal jeho priateľom, Františka Palackého a okrem neho aj svoju najmilšiu bytosť, manželku Betynku Mečírovú.
Svoju vedeckú činnosť mal naozaj pestrú, keďže pracoval na mnohých historických textoch a bol to práve on, ktorý pracoval na Husových spisoch, bola to jeho najväčšia edičná práca,  vydanie spisov o Janovi Husovi. Je zaujímavé, že čo všetko v živote dokázal. Veľa cestoval a hlavne veľa premýšľal, bádal a bol to práve on, ktorý  zasvätil svoje srdce pamiatkam, starým textom  a ktorý našiel a napísal Legendu o sv. Kateřine.
V roku 1851 bol vypísaný konkurz na archivára mesta Prahy. Veľkým nadšencom pre založenie archívu bol práve jeho priateľ František Palacký. Archivára musel však robiť iba človek, ktorý ovláda niekoľko jazykov a musel mať v sebe niečo, čo nie je iba mechanickou prácou s papiermi, ale aj niečo tajomné, čo z toho človeka vyviera a čo dáva predpoklad na prácu "skrz" listiny, čo vie čítať aj medzi riadkami. K.J.Erben sa teda do uvedenej súťaže, resp. konkurzu prihlásil a vyhral a ako inak... nielen kvôli svojim kvalitám, ale aj pozitívnemu uvedeniu jeho mena  a kvalít prostredníctvom úst pána Pavla Jozefa Šafaríka v správnom čase  a u správneho človeka, čiže povedal všetko o kvalitách Erbena pánu ministrovi Thunovi. Prihlásilo sa vtedy až 8 uchádzačov a vyhral, ako som už uviedla, Karel Jaromír Erben. Inak, Pavol Jozef Šafarík videl dopredu možnú plodnú spoluprácu medzi ním ako knihovníkom v univerzitnej knižnici Karlovej Univerzity a Erbenom ako archivárom mesta Prahy. 1.augusta 1851 nastúpil Erben na svoje "životné" miesto a stal sa tak prvým oficiálnym archivárom mesta Prahy so zárobkom okolo tisíc zlatých ročne.
Erben si  musel archív vybudovať, pretože v archíve boli neusporiadané mestské privilégia, právne listiny, rukopisy, knihy, plány mesta a podobne. Pred Erbenom archív slúžil skôr ako  skladisko kadečoho bez riadneho usporiadania, triedenia. Ono sa to vtedy robilo asi tak, keď úradník nevedel kde má dať papiere a mapy či niečo iné, rýchlo sa toho zbavil a dal to "do archívu". Okrem toho malo mesto veľa iných vecí aj ako sú pamiatky obrazy, sochy atď. Bola otázka: Čo s nimi robiť? 
Základnou  definíciou archívu od Erharda bolo, že archív slúži ako historický doklad písomností. A Erbem prišiel nato, ako a čo urobiť. Začal s prácami na vzor knižnice, keďže niektoré postupy v knižniciach sú platné dodnes. Erben teda poodeľoval pergameny od inkunábul a úradných papierov. Začal používať lístkové katalógy a založil aj zoznam, ktorý bol kontrolovaný. (Také niečo som robila v obecnej knižnici, zaviedla som katologizáciu kníh, ktorá dovtedy nebola, pritom bol zápis kníh v prírastkových a úbytkových zoznamoch ako aj zakladanie faktúr a výkazy činnosti plus iné veci, ktoré boli majetkom knižnice (detské hry napríklad, magnetofón a pod.), preto viem, aká je to "na totál" mravčia práca a nič moc  nie je vidieť, všetka námaha je skrytá v jednej malej katalogizačnej skrinke a poukladaných knihách i dokumentoch podľa abecedy a autorov. Nuž, mravčej práci sú vydaní napospas nielen knihovníci, ale aj archivári a dielo, ktoré sa podarilo vytvoriť Erbenovi v tom čase - tak naozaj klobúk dolu z hlavy. Napríklad v kostole sv. Mikuláša bolo kolo 8000 veľkých zväzkov. Erben ich roztriedil a navrhol, aby sa predali policajné, vojenské, živnostnícke a iné spisy, ktoré mesto nepotrebuje. Počas jeho pôsobenia sa prekladali všetky listiny z nemčiny do češtiny a samozrejme aj naopak a všetky dovtedy neregistrované veci boli počas jeho práce v archíve zaevidované a roztriedené atď. Bolo toho oveľa viac čo urobil.

Báje a pověsti slovanské. Obálka s kresbou Věnceslava Černého
 

Kytice z pověstí národních

Podľa autorovho zámeru mala oživiť pamiatky dávnych dôb (nie iba napodobňovať ľudovú tvorbu), podarilo sa mu však omnoho viac. Zbierka sa stala slávnou už za jeho života a dodnes patrí k najčítanejším knihám českej literatúry vôbec; niektoré básne zľudoveli. Jej rozšírenosť a ľudovosť pomáhali nesmelému, nemocou, hmotnou núdzou a nešťastiami (smrť syna) stíhanému Erbenovi znášať životné strasti.

Mnohé ľudové rozprávania nepriamo vyjadrujú presvedčenie o nevyhnutnosti osudu - pokiaľ sa má niečo stať, stane sa to bez ohľadu na vôľu človeka. Podobné myšlienky nachádzame i v Erbenových textoch, hlavne v tých, ktoré spracovávajú námety z doby predkresťanskej; až kresťanstvo so sebou prinieslo - okrem viery v jediného boha - možnosť odčiniť chybu či previnenie pokánim.

Jeho dielo: ľudové piesne a rozprávky: "Prostonárodní písně a říkadla, poézia: Kytice z pověstí národních (1853, 1861 2. rozšířené vydání, potom velmi často) Folklór: Písně národní v Čechách (3 sv., 1842-1845), Prostonárodní české písně a říkadla (1862-64), Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních (1865) Vedecké práce: Regesta diplomatica necnon epistolaria Bohemiae et Moraviae (1855), O dvojici a trojici v bájesloví slovanském (1857), Výbor ze starší české literatury II (1856-1868), Slovanské báje o stvoření světa (1866).

Básnik K.J.Erben podľa mňa patrí k najväčším umelcom českej literatúry a mysliac na jeho balady, ktoré ma vždy dojmú, keď si ich čítam, tak aj k jednym z tých najlepších českých majstrov pera. Na jeho živote je, aspoň pre mňa,  zaujímavé to, čo všetko dokázal a stihol urobiť za celý svoj život.

 

Kytice

Zemřela matka a do hrobu dána,
siroty po ní zůstaly;
i přicházely každičkého rána
a matičku svou hledaly.

I zželelo se matce milých dítek;
duše její se vrátila
a vtělila se v drobnolistý kvítek,
jímž mohylu svou pokryla.

Poznaly dítky matičku po dechu,
poznaly ji a plesaly;
a prostý kvítek, v něm majíc utěchu,
mateří-douškou nazvaly. -

Mateří-douško vlasti naší milé,
vy prosté naše pověsti!
Natrhal jsem tě na dávné mohyle -
komu mám tebe přinésti?

Ve skrovnou já tě kytici zavážu,
ozdobně stužkou ovinu;
do širých zemí cestu ti ukážu,
kde příbuznou máš rodinu.

Snad že se najde dcera mateřina,
jíž mile dech tvůj zavoní;
snad že i najdeš některého syna,
jenž k tobě srdce nakloní!

Dceřina kletba

Což jsi se tak zasmušila,
dcero má,
což jsi se tak zasmušila?
Vesela jsi jindy byla,
nyní přestal tobě smích!

"Zabila jsem holoubátko,
matko má,
zabila jsem holoubátko -
opuštěné jediňátko -
bílé bylo jako sníh!"

Holoubátko to nebylo,
dcero má,
holoubátko to nebylo -
líčko se ti proměnilo
a potrhán je tvůj vzhled!

"Oh, zabila jsem děťátko,
matko má,
oh, zabila jsem děťátko,
své ubohé zrozeňátko -
žalostí bych pošla hned!"

A co míníš učiniti,
dcero má,
a co míníš učiniti,
kterak vinu napraviti
a smířiti boží hněv?

"Půjdu hledat květu toho,
matko má,
půjdu hledat květu toho,
kterýž snímá viny mnoho
a zbouřenou chladí krev."

A kde najdeš toho květu,
dcero má,
a kde najdeš toho květu
po všem široširém světu,
v které roste zahrádce?

"Tam za branou nad vršíkem,
matko má,
tam za branou nad vršíkem,
na tom sloupu se hřebíkem,
na konopné oprátce!"

A co vzkážeš hochu tomu,
dcero má,
a co vzkážeš hochu tomu,
jenž chodíval k nám do domu
a s tebou se těšíval?

"Vzkazuji mu požehnání,
matko má,
vzkazuji mu požehnání -
červa v duši do skonání,
že mi zrádně mluvíval!"

A co necháš svojí matce,
dcero má,
a co necháš svojí matce,
jež tě milovala sladce
a draze tě chovala?

"Kletbu zůstavuji tobě,
matko má,
kletbu zůstavuji tobě,
bys nenašla místa v hrobě,
žes mi zvůli dávala!"


Jedna z jeho najznámejších básní je

Svatební košile

Již jedenáctá odbila,
a lampa ještě svítila,
a lampa ještě hořela,
co nad klekadlem visela.

Na stěně nízké světničky
byl obraz boží rodičky,
rodičky boží s děťátkem,
tak jako růže s poupátkem.

A před tou mocnou světicí
viděti pannu klečící:
klečela, líce skloněné,
ruce na prsa složené;
slzy jí z očí padaly,
čelem se ňádra zdvihaly.
A když slzička upadla,
v ty bílé ňádra zapadla.

„Žel bohu, kde můj tatíček?
Již na něm roste trávníček!
Žel bohu, kde má matička?
Tam leží — podle tatíčka!
Sestra do roka nežila,
bratra mi koule zabila.

Měla jsem, smutná, milého,
život bych dala pro něho!
Do ciziny se obrátil,
potud se ještě nevrátil.
Do ciziny se ubíral,
těšil mě, slzy utíral:
„Zasej, má milá, zasej len,
vzpomínej na mne každý den,
první rok přádla hledívej,
druhý rok plátno polívej,
třetí košile vyšívej:
až ty košile ušiješ,
věneček z routy poviješ.“

Již jsem košile ušila,
již jsem je v truhle složila,
již moje routa v odkvětě,
a milý ještě ve světě,
ve světě šírém, širokém,
co kámen v moři hlubokém.
Tři léta o něm ani sluch
živ-li a zdráv — zná milý bůh!

Maria, panno přemocná,
ach budiž ty mi pomocna:
vrať mi milého z ciziny,
květ blaha mého jediný;
milého z ciziny mi vrať —
aneb život můj náhle zkrať:
u něho život jarý květ —
bez něho však mě mrzí svět.
Maria, matko milosti,
buď pomocnicí v žalosti!“

Pohnul se obraz na stěně —
i vzkřikla panna zděšeně;
lampa, co temně hořela,
prskla a zhasla docela.
Možná, žeť větru tažení,
možná i — zlé že znamení!

A slyš, na záspí kroků zvuk
a na okénko: ťuk, ťuk, ťuk!
„Spíš, má panenko, nebo bdíš?
Hoj, má panenko, tu jsem již!
Hoj, má panenko, co děláš?
A zdalipak mě ještě znáš,
aneb jiného v srdci máš?“

„Ach můj milý, ach pro nebe,
tu dobu myslím na tebe;
na tě jsem vždycky myslila,
za tě se právě modlila!“

„Ho, nech modlení — skoč a pojď,
skoč a pojď a mě doprovoď;
měsíček svítí na cestu:
já přišel pro svou nevěstu.“

„Ach proboha, ach co pravíš?
Kam bychom šli — tak pozdě již!
Vítr burácí, pustá noc,
počkej jen do dne — není moc.“

„Ho, den je noc, a noc je den —
ve dne mé oči tlačí sen!
Dřív než se vzbudí kohouti,
musím tě za svou pojmouti.
Jen neprodlévej, skoč a pojď,
dnes ještě budeš moje choť!“

Byla noc, byla hluboká,
měsíček svítil z vysoka
a ticho, pusto v dědině,
vítr burácel jedině.

A on tu napřed — skok a skok,
a ona za ním, co jí krok.
Psi houfem ve vsi zavyli,
když ty pocestné zvětřili;
a vyli, vyli divnou věc:
žetě nablízku umrlec!

„Pěkná noc, jasná — v tu dobu
vstávají mrtví ze hrobů,
a nežli zvíš, jsou tobě blíž —
má milá, nic se nebojíš?“

„Což bych se bála? Tys se mnou,
a oko boží nade mnou. —
Pověz, můj milý, řekni přec,
živ-li a zdráv je tvůj otec?
Tvůj otec a tvá milá máť,
a ráda-li mě bude znáť?“

„Moc, má panenko, moc se ptáš,
jen honem pojď — však uhlídáš.
Jen honem pojď — čas nečeká,
a cesta naše daleká.
Co máš, má milá, v pravici?“

„Nesu si knížky modlicí.“
„Zahoď je pryč, to modlení
je těžší nežli kamení!
Zahoď je pryč, ať lehce jdeš,
jestli mi postačiti chceš.“

Knížky jí vzal a zahodil,
a byli skokem deset mil.

A byla cesta výšinou,
skalami, lesní pustinou;
a v rokytí a v úskalí
divoké feny štěkaly;
a kulich hlásal pověsti:
žetě nablízku neštěstí. —

A on vždy napřed — skok a skok,
a ona za ním, co jí krok.
Po šípkoví a po skalí
ty bílé nohy šlapaly;
a na hloží a křemení
zůstalo krve znamení.

„Pěkná noc, jasná — v tento čas
mrtví s živými chodí zas;
a nežli zvíš, jsou tobě blíž —
má milá, nic se nebojíš?“

„Což bych se bála? Tys se mnou,
a ruka Páně nade mnou. —
Pověz, můj milý, řekni jen,
jak je tvůj domek upraven?
Čistá světnička? Veselá?
A zdali blízko kostela?“

„Moc, má panenko, moc se ptáš,
však ještě dnes to uhlídáš.
Jen honem pojď — čas utíká,
a dálka ještě veliká.
Co máš, má milá, za pasem?“

„Růženec s sebou vzala jsem.“

„Ho, ten růženec z klokočí
jako had tebe otočí!
Zúží tě, stáhne tobě dech:
zahoď jej pryč — neb máme spěch!“

Růženec popad, zahodil,
a byli skokem dvacet mil.

A byla cesta nížinou,
přes vody, luka, bažinou;
a po bažině, po sluji
modrá světélka laškují:
dvě řady, devět za sebou,
jako když s tělem k hrobu jdou;
a žabí havěť v potoce
pohřební píseň skřehoce. —

A on vždy napřed — skok a skok,
a jí za ním již slábne krok.
Ostřice dívku ubohou
břitvami řeže do nohou;
a to kapradí zelené
je krví její zbarvené.

„Pěkná noc, jasná — v tu dobu
spěchají živí ke hrobu;
a nežli zvíš, jsi hrobu blíž —
má milá, nic se nebojíš?“

„Ach nebojím, vždyť tys se mnou,
a vůle Páně nade mnou!
Jen ustaň málo v pospěchu,
jen popřej málo oddechu.
Duch slábne, nohy klesají,
a k srdci nože bodají!“

„Jen pojď a pospěš, děvče mé,
však brzo již tam budeme.
Hosté čekají, čeká kvas,
a jako střela letí čas. —
Co to máš na té tkaničce
na krku na té tkaničce?“

„To křížek po mé matičce.“

„Hoho, to zlato proklaté
má hrany ostře špičaté!
Bodá tě — a mě nejinak,
zahoď to, budeš jako pták!

Křížek utrh a zahodil,
a byli skokem třicet mil. —

Tu na planině široké
stavení stojí vysoké;
úzká a dlouhá okna jsou,
a věž se zvonkem nad střechou.

„Hoj, má panenko, tu jsme již!
Nic, má panenko, nevidíš?“

„Ach proboha, ten kostel snad?“

„To není kostel, to můj hrad!“

„Ten hřbitov — a těch křížů řad?“

„To nejsou kříže, to můj sad!
Hoj, má panenko, na mě hleď
a skoč vesele přes tu zeď!“

„Ó nech mne již, ó nech mne tak!
Divý a hrozný je tvůj zrak;
tvůj dech otravný jako jed,
a tvoje srdce tvrdý led!“

„Nic se, má milá, nic neboj!
Veselo u mne, všeho hoj:
masa dost — ale bez krve,
dnes bude jinak poprvé! —
Co máš v uzlíku, má milá?"

"Košile, co jsem ušila.“

„Netřeba jich víc nežli dvě:
ta jedna tobě, druhá mně.“

Uzlík jí vzal a s chechtotem
přehodil na hrob za plotem.
„Nic ty se neboj, na mě hleď
a skoč za uzlem přes tu zeď.“

„Však jsi ty vždy byl přede mnou,
a já za tebou cestou zlou;
však jsi byl napřed po ten čas:
skoč a ukaž mi cestu zas!“

Skokem přeskočil ohradu,
nic nepomyslil na zradu;
skočil do výše sáhů pět —
jí však již venku nevidět:
jenom po bílém obleku
zablesklo se jest v útěku,
a schrána její blízko dost —
nenadál se zlý její host!

Stojíť tu, stojí komora:
nizoučké dvéře — závora;
zavrzly dvéře za pannou
a závora jí ochranou. v
Stavení skrovné, bez oken,
měsíc lištami šeřil jen;
stavení pevné jako klec,
a v něm na prkně — umrlec.

Hoj, jak se venku vzmáhá hluk,
hrobových oblud mocný pluk;
šumí a kolem klapají
a takto píseň skuhrají:

„Tělu do hrobu přísluší,
běda, kdos nedbal o duši!“
A tu na dvéře: buch, buch, buch!
burácí zvenčí její druh:
„Vstávej, umrlče, nahoru,
odstrč mi tam tu závoru!“

A mrtvý oči otvírá,
a mrtvý oči protírá,
sbírá se, hlavu pozvedá
a půlkolem se ohlédá.

„Bože svatý, rač pomoci,
nedej mne ďáblu do moci! —
Ty mrtvý, lež a nevstávej,
pánbůh ti pokoj věčný dej!“

A mrtvý hlavu položiv,
zamhouřil oči jako dřív. —

A tu poznovu — buch, buch, buch!
silněji tluče její druh:
„Vstávej, umrlče, nahoru,
otevři mi svou komoru!“

A na ten hřmot a na ten hlas
mrtvý se zdvihá z prkna zas
a rámě ztuhlé naměří
tam, kde závora u dveří.

„Spas duši, Kriste Ježíši,
smiluj se v bídě nejvyšší! —
Ty mrtvý, nevstávej a lež;
pánbůh tě potěš — a mne též!“

A mrtvý zas se položiv,
natáhnul údy jako dřív. —

A znova venku: buch, buch, buch!
a panně mizí zrak i sluch!
Vstávej, umrlče, hola hou,
a podej mi sem tu živou!

Ach běda, běda děvčeti!
Umrlý vstává potřetí
a velké, kalné své oči
na poloumrtvou otočí.
„Maria Panno, při mně stůj,
u syna svého oroduj!
Nehodně jsem tě prosila:
ach odpusť, co jsem zhřešila!
Maria, matko milosti,
z té moci zlé mě vyprosti.“

A slyš, tu právě nablízce
kokrhá kohout ve vísce;
a za ním, co ta dědina,
všecka kohoutí družina.

Tu mrtvý, jak se postavil,
pádem se na zem povalil,
a venku ticho — ani ruch:
zmizel dav, i zlý její druh. —

Ráno když lidé na mši jdou,
v úžasu státi zůstanou:
hrob jeden dutý nahoře,
panna v umrlčí komoře,
a na každičké mohyle
útržek z nové košile. —

Dobře ses, panno, radila,
na boha že jsi myslila
a druha zlého odbyla!
Bys byla jinak jednala,
zle bysi byla skonala:
tvé tělo bílé, spanilé,
bylo by co ty košile!

"Kytice"  je zložená z týchto balád
Poklad – chamtivá matka necháva kvôli mamonu svoje dieťa vo vnútri kúzelnej skaly a za trest ho celý rok nevidí.
Lilie – kvetina sa každú noc menila na dievčinu, ktorá bola milenkou mladého muža. Jeho matka ju však zničila a syn ju preto preklína.
Vodník – dcéra nepočúvne matku, ktorá jej zakázala chodiť k jazeru. To sa jej stane osudným. Vydá sa za vodníka a je matkou jeho dieťaťa, ktoré sa stane nástrojom vodníkovej pomsty.
Zlatý kolovrat – dievča je zavraždené svojou matkou a sestrou. Spravodlivosť vzala za svoje a obidve vražedkyne zomrú násilnou smrťou.
Polednice – mladá žena unavená starosťou o dieťa zavolá naň v afekte poludnicu a zo strachu pred ňou ho potom nechtiac zabije.
Svatební košile – tu je možné pozorovať dva druhy bájí a to pohanskú a kresťanskú. Žena prosí Pannu Máriu o navrátenie jej zomrelého muža. Prosba je vypočutá a muž sa k nej vracia v podobe ducha. Nesie ju smerom k cintorínu, kde sa ju snaží zabiť.
Vrba – žena žije dvojakým životom, vo dne ako žena, v noci ako vŕba. Jej muž sa s tým nemôže zmieriť, preto vŕbu zotne. Žena mu v tej chvíli zomiera.
Štědrý den – jedna dievka je šťastná, druhá, hoci sa  nikdy ničím neprevinila, zomrie. Ľudský údel je neodvolateľne určený.
Záhořovo lože – Záhoř je lúpežníkom, ktorý sa snaží napraviť potom, čo sa dopočuje, že sa má dostať do pekla. Nakoniec je mu ale odpustené.

Životopis: http://jindrich.wz.cz/pvh/erben.html
http://www.pis.cz/cz/dalsi_informace/info_a_z/erben_karel_jaromir
http://svet-literatury.wz.cz/autori/erben.htm
http://www.skolavpohode.cz/index.php/Text:Erben_Karel_Jaromír
Ako bolo vydávané jeho dielo: http://literatura.kvalitne.cz/erb.htm
Referáty o diele Erbena: http://www.ctenarsky-denik.cz/68-Karel-Jaromir-Erben-Kytice
Osobnosti:
http://images.google.sk/imgres?imgurl= ; http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=4732   

Na stránkach DIELA K.J.Erbena je použitá hudba urobená v MIDI -  autor: Jan Bejček, kontakt na neho: jan.bejcek@seznam.cz : webová stránka: http://www.geocities.com/jan_bejcek/  .

KYTICE 

KLIKNITE A ČÍTAJTE!
Poklad Vrba

ROZPRÁVKY

Lilie Štědrý den Tři zlaté vlasy děda vševěda
Vodník Záhořovo lože Jirka s kozou
Zlatý kolovrat Věštkyně Dobře tak, že je smrt...
Polednice Holoubek Rozum a štěstí
Svatební košile Hrnečku vař a Řípka

Moje
webové stránky 
Cezmín: http://cezmin.wz.cz
Cezmín: http://cezmin.wz.sk
Vianoce: http://vianocesk.ic.cz
Vianoce: http://vianocesk.wz.cz
Veľká noc:
http://velkanoc.czweb.org
Viktorian http://viktorian.wz.sk

 Svadba: http://svadbask.unas.cz
 Bylinky: http://bylinky.czweb.org
Seniorka: http://seniorka.szm.com
Jáska noc: http://cbjanskanoc.ic.cz
Cintorín:
http://cemetery.zaridi.to
 Bábiky: http://svetbabik.czweb.org
Slovania: http://slovania.czweb.org
 Pani Príroda: http://eufrosyne.wz.cz
 Veľká noc:
http://velkanoc.czweb.org
Gloria Polo:
http://gloriapolo.czweb.org
Moji psíkovia: http://mikinka.czweb.org
Milujem pani P... : http://eufrosyne.wz.cz
Cezmín ker a alias: http://cezmin.czweb.org
 Michal Krpelan: http://michalkrpelan.wz.cz
 Aishwarya Ray z Indie: http://aishwarya.wz.cz
 Horná Chlebany : http://hornechlebany.unas.cz
 Rádioamatéstvo  : http://cbrsk-chlebany.euweb.cz

 Múdra ako rádio: http://www.mudraakoradio.euweb.cz
CB Fan rádioklub Slovakia-CBRSK: http://cbrsk.euweb.cz
Webové stránky, ktoré som urobila iným zdarma
Pes Buldog english:
http://ruda-etuda.czweb.org
Seniorka a deti: http://seniorka-deti.wz.cz
Olympionik:
http://olympionikholub.wz.sk
Sedmičkari:
http://rannisedmicka.wz.cz
Práva dieťaťa:
http://dieta.czweb.org

Späť| Obnoviť | Dopredu



Design by Cezmín Slovakia Web:http://www.cezmin.wz.cz